Závěr

Velmi bych chtěla poděkovat všem partnerským školám v České republice zapojených do našeho projektu „Škola škole“. Zvláště bych chtěla poděkovat všem, kteří se ve školách o tento projekt starají, iniciují a pořádají různé akce, aby sehnali finance pro jejich partnerskou školu v Tanzánii. A taky žákům, kteří nejsou lhostejní a myslí i na své vrstevníky v Tanzánii, kteří nemají takové možnosti jako oni . Není to samozřejmost a školy v Tanzánii si jejich pomoci velmi váží. V letošním roce jsme investovali v partnerských školách v Tanzánii celkově 80 481 Kč. Moc děkujeme.

Osobně bych ráda poděkovala Chrisovi za spolupráci a všem doma, kteří mě jakýmkoliv způsobem podpořili.

Příchod nových sirotků a odjezd

V pondělí jsem původně chtěla odjet do Mbey a přenocovat tam před mou cestou do Dar es Salaama, ale s příchodem tří nových sirotků do Mahanga bylo ještě potřeba něco zařídit, tak jsem do Mbey jela jen na otočku a domluvila si, že mi na druhý den autobus do Daru zastaví ráno v Mswiswi (sousední vesnice Mahanga). V Mbey mně učitel z Ilenge předal 3 sirotky z jejich vesnice, o kterých jsem už psala – Dornadii, jejího bratra Adena a Vailet. Každý z nich v ruce nesl jen malou tašku. Bylo mi opravdu velmi líto vidět tyto děti, jak si nesou v jedné malé tašce celý svůj dosavadní život a s důvěrou a vděčností se vydávají na cestu. A to mi pak ještě sestra říkala, že si myslí, že i tyto věci jim nakoupil učitel, který je doprovázel. Je to opravdu velmi dobrý člověk, který měl o ně velkou starost a jen díky němu se vše rychle vyřídilo s jejich přestupem do jiných škol. Dornadie tak může téměř hned začít chodit do vedlejší vesnice na střední školu a menší děti na základní školu v Mahangu. Když jsem jeden večer seděla v kapli a přede mnou seděli sirotci jak kuřátka, přemýšlela jsem o nich a o tom, jak jsou na světě sami. A ten večer bylo čtení z bible z Matoušova evangelia o tom, aby se všichni vyvarovali ublížit těmto maličkým, protože jejich andělé jsou stále v blízkosti Otce. Tak jsem nabyla jistotu, že ten, kdo se o ně stará je samotný Bůh a věřím, že si může použít i nás, celé sdružení Bez mámy i všechny jejich dárce  jako své nástroje.

V Mahangu již všichni vyhlíželi nové kamarády a velmi pěkně je přijali mezi sebe. Vytáhli jsme balón a šli si zakopat. Učitel o Dornadii říkal, že je velmi dobrá ve fotbale. Když jsem to říkala klukům, tak mi Abu tvrdil, že on je určitě lepší. Tak jsme udělali dvě družstva a jedním kapitánem byl Abu a druhým Dornadia. Nakonec vyhrálo družstvo Dornadie J. Ale byl to jen první zápas.

Pak už nastala ta nejsmutnější část - a to loučení. Tento rok se mi opravdu velmi těžko odjíždělo a bylo mi líto, že tam s klukama nemůžu zůstat déle. Sestry mi smažily na cestu „sušenky“ a kluci „křepčili“ (tancovali) a vyváděli spoustu taškařic. Přišla se rozloučit řada známých a posílali dopisy a pozdravy pro všechny přátele z ČR.

Ráno jsem pak musela vyrazit velmi brzy. Motorka pro mě přijela o víc jak hodinu dříve. Když jsem však potřebovala opravdu odjet, nebyla k nalezení J. Nakonec jsem ale vše stihla. Večer jsem pak po celodenní jízdě autobusem dorazila do Daru. Následující den jsem pak s naší kamarádem Danem vyrazila na výlet na motorce. Jeli jsme navštívit několik místních malířů tingatinga v okolí. Taky jsem se zastavili v městečku Bagamoyo, kde v minulosti býval trh s otroky. Večer jsme poseděli s krajany v hospůdce u Tanzánského piva. Pak už mě opravdu jen čekala dlouhá cesta domů. Tentokrát se mnou dorazily i všechny moje zavazadla J.

Poslední dny

Na konci pobytu jsem se již nedostala na internet, takže mě při psaní závěru blogu již nehřeje africké slunce, ale doma teplo kamen J.  Poslední pátek jsem dopoledne strávila s dětma ve školce. Po té jsem ještě objela na kole školy v Simike a Mahangu, rozloučila se a podívala se, jak pokračují práce na zastřešení školky. V sobotu jsme pak po práci na poli hráli s klukama různé hry, učili se, dováděli…. Po vydatných deštích už nebyla ani památka. Naopak přišlo pěkné vedro a sucho a problémy s vodou. Některé světlé oblečení, které jsem si potřebovala vyprat, získalo po praní hnědý nádech, protože byla k dosažení pouze pořádně hnědá voda.

Na neděli jsme pak naplánovali výlet do nedalekého městečka Igurusi. Tam nás  po mši (která tentokrát trvala 3 hodiny, protože byl svátek) pozval k sobě domů na televizi jeden náš známý člověk. Tak jsme nakoupili sodu a usadili se u něj na zem před televizi. Ač se na to kluci velmi těšili, ti nejmenší brzy usnuli. A není se čemu divit. Každý den chodí ještě za šera pěšky docela dlouhou cestu do školy, v polední přestávce se vrací na oběd a znovu jdou do školy, ze které se vrací kolem čtvrté hodiny. A pak jdou většinou pracovat na pole, perou si oblečení a mají různé povinnosti v domácnosti. Na společné hry a učení nám pak zbývá večer. Kluci jsou oproti dětem u nás velmi samostatní a soběstační.

Kdo četl v blogu o mém strachu z pavouků, tak pochopí, že jsem na této návštěvě prožila „horkou“ chvilku. Něco mi spadlo na hlavu a když jsem to setřásla na zem, zjistila jsem, že to byl několikacentimetrový pavouk! Tak jsem ho jen taškou odšoupla dál. Sice jsem nekřičela, ale ještě teď mi vzpomínka na to je velmi nepříjemná. Cestu do Igurusi jsme kombinovali pěšky, jízdou  v dala dala (místní minibus) a nazpět  nakonec i na motorce, protože kluci byli velmi unavení a chtěli jsme toho ještě hodně stihnout. Tak jsem vyzkoušela, že na motorce se dá jet i ve čtyřech J. V Mahangu jsme pak společně vařili pudink a den jsme zakončili různými hrami.