Galula podruhé

Ve středu jsme se brzy  ráno vydali znovu  na cestu do Galuly. Opravdu nechápu, jak jsme mohli  v minulém roce tuto cestu absolvovat ve třech na jedné motorce. Ano škola v Galule nás nezklamala – za peníze z jejich partnerské školy nachali pro školku vyrobit 25 nových lavic a 10 starých nechali opravit a upravit velikost. Každá lavice je pro dvě děti. Měli již také hotovou vnítřní i vnější omítku a právě malovali. Školka má nyní 61 dětí a hned po vymalování a natření tabule se může hned používat. Je to nyní jejich nejpěknější třída. Velmi rádi jsme dětem ze školky předali dárky z jejich partnerské školy z Dubňan. Ušili pro ně látkové obaly na nafukovací balónky, aby jim déle vydržely. Můžu dosvědčit, že vydrží opravdu déle – za tu dobu, co jsme tam byli, praskly jen 3 J, a to je děti opravdu nešetřily. Poslali jim však dostatečnou zásobu náhradních. Tento dárek způsobil opravdu velkou radost. I této škole jsme věnovali fotbalový míč, za který byli velmi vděční.

Cestou z Galuly projíždíme oblastí, kde se pěstuje mango. Tak jsem cestou zpětkoupila plnou tašku manga asi za 13Kč pro kluky do Mahanga.

Tímto dnem rozpouštíme v Tanzánii zimní bezmámovský tým. Chris zítra odjíždí do Čech. Já tady ještě pár dní zůstanu. Sice do ČR přiletíme ve stejný den, ale Chris musí ještě absolvovat „malou“ zajížďku do Etiopie pro vízum. Tak mu přeju šťastnou cestu J.

Ilenge a Kisa podruhé

V úterý nás čekala znovu cesta do školy v Ilenge. Byli jsme prohlédnout a nafotit jak pokračuje práce, na které jsme se domluvili. Tato škola nás zase nezklamala. Měli hotovou podlahu a vnitřní omítky a dokončovali omítky vnější. Tak budou moci třídu hned používat. Z každé třídy jsme odměnili 3 nejlepší žáky malou pozorností a škole jsme věnovali fotbalový míč. Takže následovalo hravé dopoledne. Kluci hráli fotbal, děvčata netbol a ti, kteří nepovzbuzovali hráli kuličky apod. Docela mě pobavila oprava jedné fotbalové branky těsně před utkáním, tak přikládám fotku. Protože fotbal hráli sedmáci proti šesťákům, bála jsem se, že to nebude spravedlivé, že ti menší jsou slabší. Moje obavy byly zbytečné – mladší se předvedli jako mrštnější a, i když utkání skončilo nerozhodně, šesťáci byli rozhodně lepší.  Zajímavý byl rozdíl oproti Mahangu v hřišti – v Mahangu se za každým hráčem pořádně prášilo a tady hráli v docela vysoké trávě. V netbolu byl oproti Mahangu znatelný rozdíl v úrovni. Tady měla hra opravdu spád.

Pak nás čekala návštěva sirotků, pro které nás škola požádala o pomoc. Na jejich návštěvu s náma jela i sestra Epifania. Jedním z nich je dívka Donaldia, které je 15 let. Žije se svýma dvěma sourozenci, o které se stará  - bratrem, který je v 7. třídě a sestrou, která je v 5.třídě. Spolu s ní tam byla sousedka. Donaldia je vynikající hráčka netbolu a mohla by hrát i v národním družstvu, ale jako sirotek nemá šanci. Měla by nyní chodit na střední školu, ale nemá kdo zaplatil školné. O jejich otci nikdo nic neví. Dříve žili s matkou, ale ta ochrnula na půlku těla a žije jinde a nemůže se o ně starat. Domluvilo se, že by se Donaldia mohla přestěhovat do centra do Mahanga spolu se sestrou. Učitel ze školy v Ilenge se bude snažit zařídit nástup na střední školu v Mswiswi. U mladší sestry přestup na jinou školu nebude problém, ale u bratra to nepůjde, protože je v sedmém ročníku a už je zaregistrován pro závěrečné zkoušky. Musí tedy tady dokončit tento školní rok základní školu. Další dívkou byla Violet, která chodí do 5.třídy. Rodiče jí zemřeli. Nyní žije u svých prarodičů, ale ti se už nezvládají o ni postarat. Když vidím děti, které jsou už tak brzy sami,bez někoho blízkého, uvědomuji si, jak potřebují zakusit, že jsou někde vítáni a přijímáni.

Bohužel jsme nemohli v pondělí jet na schůzku do školy v Kise, protože jsme schůzovali v Utengule. Domluvili jsme se tedy, že vše potřebné vyřešíme na dálku. Mají pro nás dopis. V tomto roce není možné školu v Kise podpořit, ale naši pomoc budou v budoucnu jistě potřebovat. S partnerskou školou z Ratíškovic jsme se dohodli, že peníze uschováme pro příští rok.

Ještě nás čekala návštěva základní školy v Majombo, která nás - stejně jako škola v Utengule - požádala, zda bychom pro ně mohli najít partnerskou školu v České republice. Je to docela blízko školy v Ilenge a Kise. Je to oblast, kde se pěstují banány, čaj, ananas. Krajina je opravdu nádherná. Je zajímavé, jak jsou zde úplně jiné podmínky než v Mahangu. Školu jsme nafotili, vše potřebné zjistili,ale ani tady jsme nic nemohli slíbit.

Události z Mahanga

Opět mám zprávy o naší známé Elise z Mahanga. Tentokrát ale ne dobré. Postihlo ji další neštěstí. Jeden večer jí začala hořet střecha. Naštěstí jsou zde v poslední době silné deště, takže střecha byla navlhlá a s pomocí sousedůse ji podařilo uhasit. Už během následujícího dne jí vesničané pomohli domek znovu zastřešit.

 Centrum pro sirotky: Pomalu se seznamuji s novými kluky. Spolu s nima tady bydlí patron Josef a myslím, že je jim dobrým vzorem. Jako kuchařka je tady starší paní Veronika, která vypadá velmi dobrosrdečně a chová se jako jejich babička. Když jsem donesla omalovánky, tak nejen kluci, ale i Josef a babička Veronika dlouhou dobu seděli a společně vymalovávali. Jinak kluci jsou vděční za každou chvíli, kdy se jim věnuju a něco společně děláme – čteme, počítáme, hrajeme si...Bohužel je toho tento rok hodně a jsem pořád jednou nohou někde na cestě.

Velkou událostí pro Mahango byla návštěva biskupa. Díky tomu se do Mahanga sjelo spousta lidí i z okolí a v kostele bylo plno. Babu prohlásil o jednom našem sirotkovi  Jamesovi, že mu říká biskup, protože dobře čte. Taks i ho biskup hned vyzkoučel, jestl by mu takový úřad slušel. Já jsem díky této návštěvě byla ušetřena proslovu před ostatními, ale jen do další neděle J.

Další téma: pavouci. V minulém roce se zabíjení pavouků neosvědčilo, protože se objevovali stále noví. Proto se tento rok snažím pavouky ignorovat. Kdo mě zná, ví, že je to pro mě opravdu těžké. Jednoho velkého jsme se pokusila „zmrazit“ českým repelentem. Zřejmě úspěšně, protože neopouští své místo J.

Popis jednoho dne: Pondělí bylo docela rušné a dlouhé. Dopoledne se konala schůze v Utengule. Šlo o „okrskovou“ schůzi všech obecních rad s vedoucím tohoto okrsku. Zahrnuje to několik vesnic z okolí včetně Mahanga a Simike. Tato schůze se koná jednou za 3 měsíce. Protože jsme řešili v Simike problémy ve spolupráci školy a vesnice, byli jsme na tuto schůzi pozváni. Opět jsme spolu s Chrisem a sestrou Epifanií představovali  sdružení Bez mámy a jeho působení. Tady jsme strávili celé dopoledne.

Na schůzi byl i ředitel místní základní školy, který nás oslovil, zda bychom i pro jejich školu mohli najít partnerskou školu v České republice. Takže naše další esta vedla do školy v Utengule, abychom si ji prohlédli, nafotili a zjistili jejich největší potřeby. Pomoc jsme však slíbit nemohli. Ředitel nás ujistil, že se bude každé ráno modlit, abychom pro ně partnerskou školu našli J. Pak nás pozval na oběd do místní „restaurace“. Myslím, že by se tady řada lidí od nás nenajedla, ale nám chutnalo.

Další zastávkou byla škola v Simike, kde se domlouváme na pokračování projektu v příštím roce, a škola v Mahangu, kde jsme nafotili, jak pokračují práce na zastřešení školy a dolaďovali finance.

Tento den mě čekalo také malé překvapení. Šla jsem do sousedního Mswiswi nabít mobil a baterku do foťáku a když jsem chtěla platit, tak mi místní „nabíječ“ odvětil, že nic nechce, protože Chris je jeho přítel. A na cestě do Mahanga mi zastavila motorka a v Mahangu, když jsem chtěla platit, tak mi řidič odpověděl stejně, že mé peníze nechce a ať mi Bůh žehná. Sestry tomu nechtěly věřit, protože běloch je přece ten, který má peníze...

Před setměním jsem ještě stihla jít s klukama na pole. Hned na začátku rýžového pole jsem utopila své žabky. Když jsem to pak psala domů, tak mi odpověděli, že aspoň budu nosit pořádné boty. Nevěděli, že jsem se pak naopak brodila v poli naboso. Společně s klukama na poli pracuje i jejich patron Josef a sestry, což je moc fajn. Kluci se u práce docela dobře baví a to i zpěvem a „křepčením“(jinak ten jejich tanec nemůžu nazvat). Domů jsme se pak vraceli za tmy zastříkaní až za ušima. Nu a večer se pak kluci pustili do psaní dopisů pro jejich sponzory. Byla to docela fuška. U některých nových kluků v sirotčinci je vidět, že budou potřebovat s přípravou do školy pomáhat, protože nezvládají  učivo odpovídající jejich věku. Z dopisů mě docela pobavilo, že někteří psali, že se rádi dívají na televizi. To ale nevypadá jako u nás, protože tady ani není zavedená elektrika. Televizi tak můžou příležitostně zahlédnout v některé vedelejší vesnici.

Fotbalové utkání Mahango – Simike

V pátek proběhlo tradiční utkání v netbolu (něco jako dívčí košíková) a ve fotbalu mezi školou z Mahanga a ze Simike. Chtěli jsme toto utkání uskutečnit v Simike, kde jim partnerská škola z Újezdce před dvěma lety zaplatila branky na fotbal a sloupky na netbol, ale bohužel to v období dešťů není možné. Takže jsme byli opět v Mahangu, kde stačí motykou vyrýt čáry a ohraničit tak hrací plochu. Po zkušenostech z minulého roku, kdy se hřiště začalo chystat asi 2 hodiny po plánovaném začátku, jsem tentokrát přišla o půl hodiny později. Jaké bylo mé překvapení, že vše je nachystané a čeká se na mě! Ale než se začalo, zase nějaká půlhodinka utekla J. Ještě se moc neumím tím africkým časem řídit.

V netbole mělo jasnou převahu Simike. Zápas skončil 10:2. Naopak ve fotbale byl brankář Mahnga téměř bez práce a Mahango zaslouženě vyhrálo 2:0. Protože vítěz dostává míč, byli nakonec všichni spokojení – 1 míč dostalo Simike a 1 míč Mahango. Radost z nich byla opravdu veliká. Fanoušci opět nezklamali. Měli v zásobě spoustu pokřiků i pohybových kreací. Učitelé si tuto akci velmi pochvalovali jako dobrou příležitost pro setkání žáků i učitelů. Už se těší na příští rok.

Školka v Mahangu

Ve školce v Mahangu jsme předali vše, co se nám podařilo nakoupit. Šli jsme od nejdůležitějších věcí. Největší položkou byly učebnice pro výuku čtení (školka v Tanzánii se výukou více podobá naší první třídě než mateřské školce). Pastelky, tužky,gumy...jsme dodali  z vlastních zásob. Dále jsme pořídili křídy pro psaní na tabulky, zámky na toalety, dvě nádoby na vaření kaše pro děti a barvu na vymalování dvou menších místností, kde si termiti stavili svá velká obydlí a po jejich odstranění zůstaly na zdech velké fleky. Děti však měli samozřejmě největší radost z míče.

Jedno celé dopoledne jsme pak se sestrou Emerensianou připravovali obilnou směs, ze které pak vaří dětěm ve školce kaši. Vše se na sucho opražilo na ohni. Protože bylo pěkné horko a pořádně to kouřilo, byly jsme obě pěkně vyuzené.

Škola v Simike a Mahangu

Cesta do Simike sice není daleká, ale to ještě neznamená, že je jednoduchá. Protože je už období dešťů a v tomto roce jsou deště hodně silné, je Simike těžce přístupné. V minulosti jsme už tuto cestu absolvovali i po kolena ve vodě. Tentokrát se velmi osvědčilo Chrisovo auto. To moje doma, by zaparkovalo u první „menší“ louže. V minulém roce nás škola v Simike požádala o pomoc při zastřešení třídy mateřské školy. Budova však není na zastřešení připravená. Škola by potřebovala celkově hodně oprav. Třídy jsou ve velmi špatném stavu. Není zde však dobrá spolupráce mezi školou a vesnicí , což vede ke špatné organizaci práce. Domluvili jsme si tedy  schůzku školní rady. Protože v tomto roce není možné uskutečnit plánovanou práci, souhlasila partnerská škola v Uherském Brodě, že podpoří sousední školu v Mahangu. Také jsme naplánovali tradiční utkání ve fotbalu a netbolu mezi školou v Simike a Mahangu, na které se všichni už těší – hlavně na míč, který je pro vítěze J.

Další zastávkou byla škola v Mahangu. Jako většina základních škol nyní řeší potřebu třídy pro mateřskou školu.Ředitel  místní školy požádal skupinu, která zde byla v létě, zda bychom jim pomohli budovu mateřské školy zastřešit. Tady ale během roku udělali hrubou stavbu a nachystali ji na zastřešení. Jde o 2 třídy a kancelář. Ačkoliv se na podporu školyv Mahangu spojilo několik menších škol v České republice – ZŠ Újezdec, ZŠ Soběšovice, ZŠ Nošovice, a je podpořena školou z Čákovic - na střechu by to nestačilo. Jeto přece jen velká stavba. Nějaké peníze přidá vesnice a jak jsem psala, školu v Mahangu podpoří i partnerská škola Simike Uherský Brod.

Pondělí odpoledne jsme rozložili kancelář pod stromem v nedalekém Mswiswi. Je tady možnost připojení na internet a taky možnost dobíz všechny naše mobily J.

V úterý dopoledne jsme navštívili mateřskou školu v Mahangu. Je zde nová sestra, která má školku na starost a je profesí opravdu učitelka pro mateřskou školu. Je vidět, že se v létě dobrovolníci z Čech dětem ve školce opravdu věnovali. Děti hned chtěli dělat ukazovačku hlava-ramena-kolena-palce J. Školka by potřebovala řadu oprav. Taky zde stále útočí termiti. Na to ale naše peníze nyní stačit nebudou. Spolu s učitelkou jsme sepsali seznam toho, co nejvíce potřebují pro práci s dětma. Zítra nás čekají nákupy, tak se budeme snažit, co nejvíce věcí z tohoto seznamu za peníze partnerské školky Sluníčko z Ratíškovic nakoupit.

Mahango

V Mahangu mě čekala dobrá zpráva. Setkala jsem se zde s Miadym a Elisou, které jsem v minulém roce navštívila ve vězení. Někdo zabil Miadyho bratra a do vězení tehdy zavřeli několik lidí z jeho okolí, dokud se neprokáže jejich nevina. Ve vězení byli několik měsíců. Na Elisu přitom doma čekaly 2 děti.

Čas v Mahangu se skládá z mnoha krásných okamžiků a setkání, která se nedají popsat. Je to třeba posezení na lavičce a popovídání s babu. Je to čas se sirotky – jednoduché hry, povídání, jejich vděčnost jen za čas,který jsem s nima. Je to společná radost s rodinou nad právě narozeným dítětem. Nebo večer, kdy se dívám na hvězdy a poslouchám žáby a přijde ke mně malý sirotek Jakobo, chytí se za ruku a ptá se, co dělám. A pak spolu hledáme na nebi tu největší hvězdu.

Galula

Ani další den nezačal léle. Představená sester mama mkuu nám nabídla, že nás do Galuly vezne, protože tam dnes jede. Ráno volala, že se zdrží. Tak Chris začal opravovat auto. Bylo i lepší jet vlastním autem, protože by bylo velmi těžké se dostat zpět. Minulý rok jsme v Galule čekali několik hodin, než nás vzal jeden náklaďák. Vypadalo, že se oprava auta zdaří, takže jsme mama mkuu nechali odjet. Nakonec po několika dalších komplikacích Chris sehnal jiné auto a po poledni jsme vyrazili do Galuly. Co se mi tady líbí je, že ve chvílích kdy už Evropan ztrácí trpělivost a je nervózní, tady lidé vypadají v pohodě a pořád se smějí.

Cesta do Galuly vypadala ještě hůře než minulý rok. Na konci se nám zdálo, že se cesta do Galuly prodlužuje a nikdy tam nedojedeme J. Už při příjezdu jsme viděli, že vevesnici došlo k dalším sesuvům půdy. Naštěstí neohrožují přímo školu. Jen musí přesunout příjezdovou cestu. Ve škole jsme si prohlédli hlavně školku, kde v minulém roce z peněz partnerské školy z Dubňan dělali podlahu, vnější i vnitřní omítky, dveře a osadili okna. V letošním roce se žáci z Dubňan rozhodli,že jim pomůžou budovu dokončit. Domluvili jsme se tedy na tom, co je potřeba udělat. Do pondělí nám předloží, kolik to bude stát a s ředitelem školy se dohodneme, co přesně se bude dělat.

Při cestě zpět jsme potkali mama mkuu, která teprve s plně naloženým autem jela do Galuly. Ještě štěstí, že jsme ráno její nabídku svezení nevyužili. To bychom nic nestihli. Takže nakonec den dopadl dobře – zařídili jsme, co bylo potřeba a zvládli jsme cestu tam i zpět. Na konec  jsme si udělali radost a na zpáteční cestě jsme si koupili vrchovatě naložený kbelík manga, které prodávaly ženy u cesty. Stál nás asi 26 Kč. Tak jsme si z něj večer udělali výborný juice J.

Dnes (v sobotu) se chystám do Mahanga. Už se těším,že se o víkendu budu věnovat klukům. V pondělí se pak chystíme do škol v Mahangu a Simike.

Ilenge a Kisa

Ve čtvrtek jsme vyjeli do prvních partnerských škol. První návštěvy ve školách jsou hlavně informační a organizační. Zjišťujeme, jak na tom školy jsou, co se změnilo, jaké mají úspěchy nebo problémy...

Začátek dne nebyl nijak dobrý. Nečekaně jsme neměli auto, což nás hodně zpomalilo. Tou lepší zprávou bylo, že dorazily peníze. Takže jsme začali v bance a pokračovali mítními dopravními prostředky – autobusem, minibusem (dala-dala) a poslední úseky na motorce

Škola v Ilenge nás velmi potěšila. Spolu s vesnicí se velmi snaží pro svou školu co nejvíce udělat. Byl zde od minulého roku vidět pokrok. Chybí jim jedna třída. V minulém roce byla rozestavená. Během roku ji dostavili, zastřešili a vsadili rámy oken. Ukázali nám i další cihly, které jim věnovala vesnice. Ty poslouží k opravě další třídy. Za školou se nám velmi líbila školní farma, kde pěstují banány, avokádo a kukuřici. Dokonce i prostranství před školou měli pěkně upravené a osázené. Jak nás ujistili, nechtějí  jen čekat na pomoc, ale snaží se a budou se snažit, aby co nejvíce udělali sami. A je to i vidět. Bohužel na všechno nestačí a proto jsou velmi vděční za naši pomoc. Jako prioritu nyní vidí dokončení chybějící třídy, na což by měli stačit peníze od pana Václava, který se tuto školu rozhodl podpořit, a partnerské základní školy Dobratice. S ředitelem školy a zástupci vesnice jsme se tedy domluvili, že ve třídě udělají podlahu, vnitřní (podle možnosti i vnější) omítky a vymalují. Tak ji budou moci hned využívat. Vše by mělo být hotovo před mým odjezdem. Ačkoliv jsme je žádali, aby nám nic nedávali, žáci pro nás donesli spoustu ovoce, což nám způsobilo trochu problém, protože jsme pokračovali do další partnerské školy Kisy. V Ilenge nám ještě představili 3 sirotky a požádali pro ně o pomoc. Za týden při příští návštěvě se půjdeme podívat, kde a u koho dosud žijí.

Na školu v Kise jsem byla velmi zvědavá. V minulém roce nám bylo oznámeno, že se bude stěhovat, ale ještě se nevědělo nic bližšího. Proto jsme místo oprav -  po dohodě s partnerskou školou z Ratíškovic - kupovali lavice, které si mohou do nové školy přestěhovat. Nyní už jejich původní budovy odkoupilasousedící církevní internátní škola, která se bude rozšiřovat. Další peníze dostali od státu. Mají nachystaný i nějaký stavební materiál. Podle plánu by se měli brzy stěhovat. Byli jsme se podívat na místě, kde bude stát nová budova školy. Je to velmi pěkné místo, kde dříve býval trh s čajem. Zatím jsou udělané základy pro první budovu. Celkem budou stavit 3 budovy, v každé 3 třídy a kancelář. Stavba však z nějakýh nedůležitých důvodů vázne. Domluvili jsme si tedy schůzku s komisí, která má stavbu na starosti – jsou to zástupci školy, vesnice a nějací úředníci. Pokud se nepohne se stavbou, není vhodné domlouvat jakoukoliv pomoc.

Příjezd

Naštěstí mám tu nejhorší část za sebou – a to je balení. Nejhorší je, když stojíte v pokoji plném věcí, které chcete vzít s sebou a doufáte, že to vše sbalíte. Je těžké něco z toho nechat doma, protože víte, kolik radosti tím způsobíte. Ale boj jsem vyhrála jen s malými ztrátami J. Jen před odletem si mě ještě na poslední chvíli vytáhli z letadla, protože v mém batohu objevili prskavky. Není to nic jednoduché vytáhnout něco z pracně zabaleného zavazadla, když už všichni sedí v letadle. Bohužel kluci prskavky neuvidí. Nevím, jak je tam asi před dvěma roky Ondra propašoval.

Podruhé jsem se na cestu do Tanzánie vydala sama. Ale stejně jako v minulém roce se nebojím, že bych tu sama byla. Už po příjezdu mě čekali „staří“ známí a hned jsem poznala i lidičky nové. Naštěstí mě tentokrát nepotkalo nic dramatického jako v minulém roce. Největším zážitkem byla jízda na motorce z letiště a druhý den na autobus. Na letišti mě už čekal Dan, který mě i se všechna má zavazadla naložil na motorku, za což sklidil uznání od místních. Myslím, že si u nás nikdo takovou jízdu (ještě v místním provozu) nedokáže představit. Danovi jsem jako dárek přivezla slivovici, z čehož měl opravdu radost. Když jsme se ale večer vrátili z města, slivovice nebyla k nalezení. Místo ní tam byl jeden velmi veselý malíř, který u Dana bydlí J.

V úterý večer jsem po celodenní jízdě autobusem konečně dorazila do Mswiswi, odkud mě Chris dovezl do Mahanga – HURÁ. Moc jsem se těšila na kluky ze sirotčince - na ty, které znám z minulých let, i na ty, kteří přišli v létě. Měla jsem opravdu velkou radost, že je všechny vidím. Jsou to pěkní šmudlíci - v posledních dnech silně pršelo (začalo už období dešťů), a tak měli kluci bláto doslova až za ušima. Hned si domlouvali doučování a chlubili se svými výsledky ve škole. Ještě mě čekalo v Mahangu jedno překvapení v podobě Veroniky, která sem přijela za jiné sdružení. Takže potkat v Mahangu bělocha  (a ještě k tomu z Čech) není vůbec těžké J. Chrisovi jsem předala dopisy s dárky pro sirotky od jejich sponzorů, kteří jsou zapojeni do projektu Adopce sirotků (sponzoring). Chris je předá jejich adresátům.

Bohužel jsem hned ve středu dopoledne musela odjet do Mbey, protože jsme potřebovali vyzvednout peníze z banky a naplánovat cesty do partnerských škol. Museli jsme trochu pozměnit plány, protože peníze měly zpoždění. Bylo to tím, že v Tanzánii teď měli dva dny státní svátek. A to jsme se dozvěděla, že jeden z těch svátků vycházel na víkend, ale prezident  to na poslední chvíli změnil, aby si ten svátek užili J.

Něco o mně

Mám na úvod napsat něco o sobě – takže pracuji jako učitelka ve třídě pro děti s autismem. Do Tanzánie jsem tento rok přijela popáté a cítím se tu stále lépe. A proč sem jezdím? Myslím, že si nemůžeme žít jen tak sami pro sebe a díky tomu, že si to myslí i řada škol v naší republice, můžeme tady v Tanzánii uskutečňovat projekt Škola škole na podporu místních škol. A k tomu je zaměřena i moje cesta. Budeme spolu s Chrisem objíždět školy zapojené do našeho projektu a zařizovat věci, které se rozhodli žáci z České republice podpořit. A samozřejmě se moc těším, že strávím nějaký čas se sirotky v centru v Mahangu. Hned po mém příjezdu si domlouvali doučování J.

Před odletem

Zimní mise Bez mámy je zaměřena na pomoc školám v Tanzánii. Jedná se o realizaci různých oprav, úprav a vybavení , především základních, škol. Školy v Tanzánii jsou podporovány žáky různých škol z České republiky, které svou pílí a nadšením získavájí během školního roku finanční prostředky, aby přispěly dětem na opačné straně zeměkoule k lepším podmínkám vzdělání i k zábavnějšímu učení. Nejdůležitějším přínosem je vědomí, že na tyto děti někdo myslí, že jejich vrstevníci z dobře vybavených evropských škol spolu se svými učiteli, neváhají obětovat čas i energii a společně vykonají kus dobrého díla.

Děkujeme.


V loňském roce 2013 se do projektu Škola škole zapojily tyto české školy:
 ZŠ Uherský Brod
 ZŠ Dubňany
 ZŠ Ratíškovice
MŠ Ratíškovice
 ZŠ Uherský Brod Újezdec
ZŠ Dobratice
ZŠ Soběšovice
ZŠ Nošovice

Dalé také pomáhají manželé Zyderovi a ZŠ E.Beneše Praha Čákovice.

Účastnici mise:
Eliška Nováková
Naše dobrovolnice, která pravidelně zimní mise, za účelem pomoci školám, absolvuje, a která se také projektu Škola škole věnuje na Moravě:

 

Christopher Lameck - předseda a velmi schopný zaměstnanec námi zřízené partnerské organizace v Tanzánii: Without Mother Organization, hlavní úkol: celoroční koordinace projektů v Tanzánii.

Ukázky ze školních akcí v ČR:

Ják můžete Bez mámy během mise podpořit i vy?

1. Můžete myslet na Elišku a Chrise, aby se jim podařilo vykonat vše užitečné a potřebné
2. Můžete sdílet a propagovat tento blog: www.bezmamyzima2014.blogspot.cz
3. Můžete posílat finanční příspěvky na účet Bez mámy: 2400096696/2010 (CZK); (VS pro podporu dostavby centra pro sirotky: 111, VS pro pomoc školám: 444, VS pro podporu sirotků: 222)
4. Můžete pomoc drobným finančním příspěvkem 30Kč formou DMS